Již 32 let stoupám po schodech věže pražské Lorety ke klávesám památné zvonohry, abych její zvony rozezněl ke cti a chvále Pána a pro potěšení lidí, kteří se nacházejí v její blízkosti. Počet těchto výstupů jsem si nikdy neevidoval a dokonce jsem víc než 30 let ani neměl spočítané schody vedoucí od vchodu až do zvonového patra s kabinou ukrývající klávesnici. Spočítal jsem si je až letos v létě. K mému překvapení jsem zjistil, že jich je přesně sto, když do tohoto počtu zahrneme i těch několik nízkých schodů před hlavními dveřmi. Tato věž tedy není vysoká a celá dlouhá léta jsem se ani při rychlém výšlapu příliš nezadýchal. Nebylo pro mě žádným problémem rychlý výšlap ke zvonohře absolvovat i víckrát za den. Mezitím zvonař Petr Rudolf Manoušek sestrojil mobilní zvonohru s 57 zvony a já se stal prakticky „dvorním“ hráčem tohoto nástroje pro naše území. Současně jsem se stal členem mezinárodní organizace carillonérů (hráčů na zvonohry) Eurocarillon, díky které jsem během zlatých časů svobody pohybu v Schengenském prostoru zcestoval a poznal nejvýznamnější věže a nástroje tohoto druhu v Evropě. Nyní už mi je jasné, že tyto časy jsou nenávratně pryč a že již na ně mohu pouze nostalgicky vzpomínat.
Ač je hra na tento nástroj fyzicky (a někdy i psychicky) dost náročná, nikdy jsem nezaznamenal jakékoliv potíže, které by mě v carillonérské činnosti, a to jak na loretánské věži, tak u mobilní zvonohry či po výšlapu čtyř set schodů věží v Dordrechtu nebo Cobhu, jakkoliv omezovaly.

To se však nečekaně rychle a pro mě až znepokojivým způsobem změnilo. Přišla velmi podivná doba, jakou jsem za svůj 62 let trvající život nezažil a ani jsem si ji ještě před třemi roky nedokázal představit. Začalo to nenápadně prvními zprávami o výskytu „nového typu koronaviru“. Tyto zprávy gradovaly co do vehemence a strašidelnosti a krátce na to média už nehlásala o ničem jiném než o celosvětové pandemii „nové nemoci“. Přiznám se, že jsem tyto zprávy bral velmi vážně a dokonce jsem uvažoval o tom, že bych se navzdory své profesní specializaci začlenil do dobrovolnické činnosti třeba v nemocnicích, při rozvozu jídla seniorům a podobně. Pak ale přišla nejrůznější omezení, lockdowny, uzávěry okresů a další pro nás nevídaná (a nelogická) opatření, já začal o věcech přemýšlet a jistě jsem nebyl zdaleka sám, komu začalo leccos připadat podivné. Až příliš podivné!

Ale protože pracuji s lidmi a jako pedagog jsem prakticky pořád v kontaktu s omladinou, vůbec jsem nepřipustil možnost, že bych se nenechal očkovat – stále ještě jsem mediální propagandě důvěřoval natolik, že jsem očkování považoval dokonce za svoji povinnost. A tak se stalo a já se dostavil k první injekci. Žádný problém, obyčejná injekce do ramene. Asi půl dne pocity jako po „tetanovce“, asi dva dny jakási únava a dost… Takže jakoby pohoda…

Pak ovšem přišla druhá dávka. Tak tentokrát „nic moc“! V levé paži mě pořádně brnělo, dokonce jsem se v noci budil v domnění, že jsem si ji „přeležel“. Jenže po probuzení jsem zjistil, že vůbec neležím na boku, takže jsem ani neměl jak si ji „přeležet“. Pořád jsem si myslel, že to přejde. A ke všemu ta permanentní únava! Kde jsem usedl, tam jsem začal dřímat. K velkému pobavení studentů se mi podařilo usnout i při výkladu učiva…

A to si zde ušetřím líčení „hororů“, které pro mě představovala distanční výuka přes počítač! Vydalo by to na svébytnou knihu, kterou možná v důchodu sepíšu (pokud se ovšem nějakého důchodu dožiji a budu mít do toho vůbec nějakou chuť). Distanční výuka se stala povinností, ale nikdo neřešil a legislativně neošetřil takové „maličkosti“ jako „povinnost“(?) pedagoga a žáků (resp jejich rodičů) vlastnit počítač s potřebnou softwearovou výbavou, podobně jako dnes při prokazování „bezinfekčnosti“ (tzv. „Tečky“) nikdo neřeší a asi ani nehodlá legislativně ošetřit povinnost vlastnit „chytrý“ mobilní telefon s příslušnými aplikacemi. A co když ani počítač a ani mobilní telefon prostě a jednoduše nechci?? A pokud jsem povinen toto vlastnit, tak ať mi to stát zaplatí, já to přeci nemusím k životu potřebovat a mám snad i právo to nechtít!

Ale to jsem odbočil. Čas plynul, přišel letošní Advent a s ním již tradiční produkce s mobilní zvonohrou, které (kupodivu!) nebyly zrušeny. A pak to začalo. Při krátkých produkcích na loretánské věži mi to vůbec nepřišlo – déle než 15 až 20 minut obvykle nehrávám a že se do schodů již zadýchávám, mi přijde vzhledem k věku už (jaksi) „normální“. Ale když si uvědomím, jak rychle jsem vypadl z kondice, kdy výšlap na věž pro mě prakticky neznamenal vůbec žádnou námahu, jsem poněkud zneklidněn. Jenže produkce s mobilní zvonohrou trvají i déle než hodinu a tady jsem zjistil cosi velmi znepokojivého – několikrát jsem měl pocit, že budu muset přestat hrát a předčasně skončit! Levá ruka začala asi po půlhodině hry bolet a brnět takovým způsobem, že jsem ji chvilkami přestával ovládat! Připisuji to jednoznačně důsledkům očkování! Nikdy předtím jsem totiž žádné potíže tohoto druhu neměl a žádný (ani lékař!) mi to nevymluví (a už vůbec ne argumentací ve formě nesmyslných téměř impertinencí o tom, že v mém věku je to normální, že si to zveličuji a podobně)! Své tělo znám příliš dobře na to, abych věděl (nebo alespoň si mohl myslet) své!!

Takže co?? Moje osobní zkušenosti mi zavdávají dostatek důvodů k absolutní NEDŮVĚŘE nejen vůči propagandě, která si již prakticky nezadá s předlistopadovým vymýváním mozků, ale bohužel i k lékařskému stavu (respektive té jeho části, která tlačí na pilu v intencích „svědků covidových“ a nejspíš se i zpronevěřuje Hippokratově přísaze) a už vůbec pak vůči politické garnituře, kterou považuji za stále neschopnější, nekompetentnější a morálně pochybnější – zaprodanou globalistickým idejím samozvané sebevyvolené „elity“ (kterou já považuji za skvadru nadměrně zbohatlých asociálních morálních mrzáků).
S těmito závěry tak stojím před „dobrovolným“ rozhodnutím přijmout třetí „posilující“ dávku „vakcíny“ (???), která podle všech konspiračních teorií (které se však staly a stávají realitou!!) má být vstupenkou k návratu do „normálního“ života svéprávného a svobodného člověka – občana vlasti, kterou stále ještě miluji (ano, máme nádhernou vlast, ale někteří lidé ji przní).

Stojím před rozhodnutím, zda zůstanu plnohodnotným a plnoprávným „OVČANEM“ (pravděpodobně za cenu ztráty zdraví a profesní způsobilosti) a nebo se stanu „podčlověkem“, který sice neztratil svou hrdost, ale ztratil svá přirozená a legitimní práva…

Radek Rejšek
pedagog, redaktor, hudebník