Zdravím všechny, jimž leží na srdci i na svědomí zodpovědnost za lidská práva a duchovní i tělesné zdraví lidstva. Chci se podělit o svůj malý osobní zápas, coby duchovní, jehož úkolem je sloužit nesmrtelným duším, tedy všem. 

Pro názornost krátce popíši události v jednom sociálním zařízení pro důchodce. Hned na začátku tzv. pandemie jsem byl p. ředitelem doslova vyexpedován (jakožto potenciální vrah seniorů) a to právě v situaci, kdy jsem jednomu klientovi poskytoval duchovní službu. Bránil jsem se slovy: „Jídlo a bažant se musí lidem donést, ale Eucharistie (svaté přijímání) ne?“ Dlouhé měsíce jsem neměl možnost klienty – farníky navštívit. Jednou se povedlo/nepovedlo video přes Whatsapp, ale zdr. sestra musela přenášet PC z pokoje do pokoje. Opakovaně jsem kontaktoval p. ředitele ohledně práv klientů na duchovní péči, ale marně. Psal jsem i biskupovi Wasserbauerovi, aby kromě nemocničních kaplanů směli do nemocnic a sociálních zařízení všichni kněží, ale marně. Zařízení bylo mnohokrát uzavřeno a klienti nesměli ani opustit své kamrlíky, jako vězni, jako nesvéprávné bytosti, jako rukojmí vládních nařízení. Jak byli šťastni, když po dlouhé době směli přijít na bohoslužbu! Dokonce jich přišlo více než předtím. Jedna babička pokaždé opakuje: „Co bysme byli, kdyby vás (kněží) nebylo!“ V průběhu „pandemie“ mi čas od času tolerovali osobní návštěvy časově limitované dvěma hodinami, tedy ve stejném režimu jako u veřejnosti. Návštěva byla možná až po desinfekční "sprše" a v rukavicích. V poslední době mi tolerovali setkání s více lidmi. Senioři i personál jsou pochopitelně několikrát očkováni, přesto v této době (únor 2022) jsou nemocní a ústav je opět úplně uzavřen. Já sám očkovaný nejsem a za dva roky jsem měl jen dvakrát lehkou chřipku. Vedení ústavu po mně opakovaně žádá, abych sloužil mši svatou v respirátoru, což je nesmysl – lidé jsou nahluchlí, potřebují odezírat a navíc jsem od nich cca 3m vzdálen. Vedení zařízení považuje mši svatou za „akci“ pro klienty, nerozumí rozměru víry a náboženství v konextu života, natož že by měli klienti právní nárok.

Napsal jsem panu řediteli citaci Všeobecné deklarace lidských práv ohledně duchovní péče (viz níže), ale využil práva k zákazu. Je nasnadě, že toto právo nemusel použít, tím spíše v době uvolňování restrikcí. Absence víry, nevalné poznání duchovních hodnot a práv, je očividná nejen u manažerů podobných institucí, ale o to více a citelně zvláště u politiků. Mnozí úředníci i lékaři ignorují nejen vědecký dialog, ale i duševní a tím spíše duchovní rozměr lidstva. A bohužel vidíme, že i autority a vedoucí osobnosti církví stále slepě doporučují tzv. očkování proti kovidu, které navíc nazývají „projevem lásky k bližnímu“. Před lety se v církevních kruzích často citovalo z knihy Johna Powella „Láska bez podmínek“ (Portál, Praha 1994). Zde je jeden citát: „Není třetí možnost: láska je buď podmínečná, nebo bezpodmínečná. Buď si člověk klade podmínky, nebo ne. A v jaké míře je klade, v takové míře toho druhého ve skutečnosti nemiluje. Nabízí mu pouze výměnu, ne dar. A pravá láska je a vždy musí být darem ve svobodě (40-41).“ Očkování je závažný zásah do organizmu a nikdo k němu nemůže být nucen, což nakonec dokument ČBK (České biskupské konference) potvrdil. Vynucování očkování z pozice autorit v církvi považuji za duchovní vydírání „láskou s podmínkou“. 

Navíc církevní autority mlčí v souvislostmi s děním v poslední době – mnohým neočkovaným hrozila ztráta zaměstnání, dramaticky se řešilo schvalování novelizace pandemického zákona atd. Přitom Katechizmus katolické církve jasně říká: „Je úkolem církve připomínat práva lidem a rozlišovat je od protiprávních nebo falešných nároků (1930).“ Druhý vatikánský koncil deklaroval: „Je třeba překonat a odstranit jakýkoliv druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka (GS).“ A v Kodexu církevního práva zní jasně paragraf: „Církvi patří zvláštním způsobem povinnost a právo na výchovu, protože jí bylo svěřeno poslání pomáhat lidem, aby mohli dospět k plnosti křesťanského života (CIC 794).“ Tím je myšleno pomáhat dospět nejen až k poslednímu cíli člověka, ale pomáhat celé společnosti ve smyslu odpovědnosti, správného užívání svobody a účasti na životě veřejnosti. Kéž se v církvi objeví osobnosti bránící lidská práva! To není politika!

Děkuji za pozornost a všem přeji zdraví těla, duše i ducha. Vydržme v zápase o svobodu a právo!

Kněz Kristův.

Právní zdůvodnění

Svoboda náboženského vyznání a jeho projevů je zaručena na ústavní úrovni. Podle čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo projevovat své náboženství nebo víru navenek různými formami, také náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Jestliže pacient zdravotnického zařízení požaduje návštěvu duchovního za účelem udílení svátostí či duchovního rozhovoru, vykonává své ústavně garantované právo, které může být omezeno pouze zákonem (čl. 16 odst. 4 Listiny).

Právo pacienta „přijímat ve zdravotnickém zařízení lůžkové nebo jednodenní péče duchovní péči a duchovní podporu od duchovních církví a náboženských společností registrovaných v České republice nebo od osob pověřených výkonem duchovenské činnosti“ zakotvuje také § 28 odst. 3 písm. j) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Jedná se o situaci pacienta, který není vážně ohrožen. Duchovní péče a duchovní podpora nesmí být poskytována tak, aby porušovala práva ostatních pacientů.

Toto právo pacienta může být omezeno vnitřním řádem zdravotnického zařízení nebo jiným způsobem. Ve stavu nouze, v němž se Česká republika nyní nachází, lze jeho výkon omezit také opatřeními přijímanými příslušnými orgány na základě zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).

V případě vážně nemocných pacientů zákon stanoví: „návštěvu duchovního nelze pacientovi odepřít v případech ohrožení jeho života nebo vážného poškození zdraví, nestanoví-li jiný právní předpis jinak“ [§ 28 odst. 3 písm. j) zákona o zdravotních službách].

Přestože i u pacientů v ohrožení života nebo vážného ohrožení zdraví zákon určitá omezení připouští, je třeba vycházet z účelu právní normy, kterým je zajistit, aby pacient v těchto mezních situacích nebyl zkrácen na svých náboženských právech. K odepření návštěvy duchovního v takovém případě lze přistoupit jen výjimečně, typicky v situaci, kdy je to třeba s ohledem na stav duchovního (např. sám je infekční). Nelze však připustit, aby byla duchovní péče a duchovní podpora pacientovi zcela odepřena.

Na činnost duchovních pamatuje také usnesení vlády ze dne 15. března 2020, č. 215, o přijetí krizového opatření stanoví, jímž vláda sice zakázala volný pohyb osob, ale jednu z poskytnutých výjimek představuje „výkon povolání nebo činností sloužících k zajištění individuální duchovní péče a služby“ [srov. čl. I. písm. g) bod 3 usnesení].

Pokud zákon hovoří o duchovních a o osobách pověřených výkonem duchovenské činnosti, mají se tím v podmínkách katolické církve na mysli nejen klerici či tzv. nemocniční kaplani, ale všichni, kteří mají pověření určitým duchovenským nebo pastoračním úkolem (např. také mimořádní rozdělovatelé Eucharistie).Návštěva duchovního ve zdravotnickém zařízení nepředstavuje privilegium církve, ale nástroj realizace ústavního práva pacienta na svobodu náboženského vyznání. V případě ohrožení života nebo vážného ohrožení zdraví nelze pacientovi tuto službu odepřít.