Jsem zdravotní sestra a sociální pracovník. Poslední roky jsem pracovala v pobytových sociálních službách jako vrchní sestra/vedoucí úseku přímé péče a také jako staniční sestra/vedoucí oddělení sociálně zdravotní péče.
V původním zařízení DOZP (domov pro osoby se zdravotním postižení) jsem byla koordinátorem protiepidemických opatření v roce 2020. Celou anabázi jsem tedy měla možnost pozorovat velmi zblízka, včetně všech dokumentů, pokynů a nařízení, které chodily (takřka denně) z MZ, MPSV, VZP a dalších úřadů.
Od počátku bylo zvláštní, že nebyl a dodnes není k dispozici protokol včasné léčby c-19 pro praktické lékaře. V našem zařízení jsme se naštěstí v prvním roce včasné léčbě věnovali, velkou službu nám poskytnul manuál prof. Berana, který byl cíleně zaměřen na prevenci a včasnou léčbu v pobytových zařízeních. Tyto informace jsme si museli sami s lékařkou dohledávat a v prvních fázích léčby improvizovat. Výsledkem bylo, že na vrcholu prostupu infekce, kdy bylo cca 90% klientů covid pozitivních, jsme neměli jediné úmrtí, a pouze jednu závažnou pneumonii, která vyžadovala hospitalizaci klienta, který se po čase zotavil a zcela vyléčil.
Taková byla situace v roce 2020 před očkováním.
V roce 2021 jsem pracovala v jiném DS (domov pro seniory), kde byla celková proočkovanost klientů i personálu přibližně 96%. Přesto jsme byli na podzim svědky masivní covidové vlny, v té době byla z šesti oddělení tohoto DS čtyři covidová, proočkovaný personál postupně odpadával do karantén, v určitých týdnech byl provoz na hraně personální krize. Docházelo k hospitalizacím u plně očkovaných klientů, dokonce i u klientů po třech dávkách. Bohužel se objevilo i úmrtí klienta na c-19 po třech dávkách.
Ve výše zmíněném zařízení probíhal obrovský tlak na zaměstnance ohledně očkování, proto jsem odešla do "liberálnějšího" zařízení dlouhodobé péče, kde jsem opět pracovala jako staniční sestra. Tam jsem ale byla osobně svědkem několika situací, které mě velmi poznamenaly, a společně s dalším osobním konfliktem ohledně očkování vytvořily pověstnou "poslední kapku" k odchodu z profese po 25. letech.
Začátkem roku 2022, na vrcholu celospolečenské hysterie, pod hrozbou vyhlášky a všudypřítomných covidpasů jsem byla osobně svědkem situace, kdy jsme převáželi pacienta z dlouhodobé péče na urgentní příjem pro akutní zhoršení stavu. Dvakrát došlo při transportu k naprosto zbytečnému zdržení o zhruba 10 minut, a to proto, že bylo nutno vybavit pacienta vytištěným certifikátem o očkování. Záchranáři referovali o neblahých zkušenostech z regionu, kdy je urgenty odmítaly s pacientem přijmout, protože neměl u sebe vytištěný certifikát - aniž by došlo k alespoň základnímu posouzení zdravotního stavu, aniž by odložili zjišťování očkovacího statusu po vyšetření - každý zdravotník má přístup do ISIN, a údaje o očkování si může vyhledat.
Tyto události a množící se reference o odmítání zdravotní péče neočkovaným pacientům mnou hluboce otřásly. Stejně tak vyhrocený nátlak na nucenou vakcinaci profesních skupin a také klientely 60+. Představa, že bych se ve své denní praxi vedoucího zdravotníka propůjčila k násilnému očkování seniorů, klientů pobytových služeb, byla pro mě absolutně nepřijatelná.
V současné době jsem mimo obor a k profesi, kterou mám velmi ráda, se nevrátím dříve, než se opět podaří obnovit základy etiky, individuálního přístupu a humanity. Obávám se, že to bude dlouhý proces.
Děkuji za Vaši práci!
