Aneb proč jsem se nehroutila z pandemie, ale dostala mě rýma

Když počátkem roku 2020 přišly strašidelné informace o novém nebezpečném viru, nedostala jsem strach ani o sebe, ani o své děti. Mám před viry a bakteriemi respekt už dávno, protože nejhorší nepřítel je ten, kterého nevidíte, neznáte. Tady platilo obojí, bylo to něco nového, ale nebyl to první virus, který mě ohrožoval, takže pomohla zkušenost. Jako mámu tří dětí mě potrápily osobně a skrze děti různé virózy. V mládí jsem měla mj. těžký pásový opar, moje první dítě se mi ve třech letech při viróze, kdy nemohlo jíst ani pít, ztrácelo před očima, prodělala jsem těžkou chřipku, …ale nejvíce mě dostala RÝMA. Proč? Protože jsem jí to svým předchozím životním stylem dovolila - vstoupit a škodit. A proč mě a rodinu neskolil covid? Protože poučeni zkušenostmi a dostupnými informacemi jsme žili vědomě, zdravě, beze strachu, aktivně s pozorností na naší imunitu.

V dětství mi říkali, že rýma léčená trvá sedm dnů a neléčená týden. Teď už vím, že to není pravda. Léčená rýma může zmizet za pár hodin, pokud se skutečně soustředíte na uzdravení a nejen na léčení. A neléčená? To záleží - ne na viru, ale na vás, vaší kondici, schopnosti se bránit. Na začátku ledna 2016 jsem dostala obyčejnou, běžnou rýmu. Léčila jsem ji, ale přiznávám, ne na 100%. Ostatně, kdo zůstane s rýmou v posteli zcela v klidu? Léčila jsem se doma, přitom trochu pracovala u PC, občas autem do práce, do teplé kanceláře, garáž přímo v budově, minimum kontaktu s okolím, teplé čaje, vitamíny, spreje do nosu, … Ale po dvou týdnech jsem si uvědomila, že se neuzdravuji, jen léčím. A že mě trochu bolí v krku. Řekla jsem si, dobrá, nebudu to podceňovat, je pátek, po víkendu zajdu k lékaři, asi se rozjel zánět a bude to chtít vyšetření.

V neděli mě začalo bolet ucho. Strašně. Záněty středního ucha jsem neznala, ani u dětí. Vydržet do pondělí bylo šílené, neusnula jsem ani na pět minut. Na ORL jsem dostala antibiotika, ucho píchli, teklo z něho asi šest dnů. Po deseti dnech, když vše začalo vypadat OK, jsem lékařce řekla, že mě svědí oko. Už to zase nevypadlo OK. Další den mi začala trnout při kousání čelist. Byla jsem sbalená, že s dětmi jedeme po jejich krásném vysvědčení na hory. Raději jsem nerada nejprve zajela do Motola, kam mě paní doktorka důrazně nasměrovala. Nejprve na mne koukali dva lékaři jako na simulanta, po vyšetření na CT mě přiměli zůstat na pozorování. Ráno jsem se místo snídaně dozvěděla, že jdu na sál. Byla jsem vyděšená a v šoku. Operující lékař mi vysvětlil, že mi vzadu naříznou za ouškem pět cm, odklopí ouško, pak vyfrézují díru do lebky a vyberou napadenou tkáň. Tím zabrání ochrnutí lícního nervu. Lebka už nesroste, prý to nevadí.
Po operaci jsem se léčila ještě mnoho týdnů. Dostala jsem do ucha ventilační trubičku (grometu), skrze ni jsem větrala, občas pískala ještě pět měsíců, uměla jsem to i využívat. Šelest v uchu (tinitus), který se objevil po operaci, odstranit ale nešel. Na nemocenské jsem byla několik měsíců. Dostala jsem za uši obrazně i do slova. Proč?

Proč se to stalo, jsem pochopila. Abych se zachránila. Po dobrém to nešlo. Proč jsem onemocněla, nikdo neřešil. Lékaři odstraňovali následky, naštěstí aspoň to, i když ne všechny. Sama jsem si musela ujasnit proč. Bylo to jednoduché. Mé tělo, hlavně hlava, bylo totálně vyčerpané. Roky hromaděný stres, jela jsem na 200-300%, děti, práce, do toho několik čerstvých ran, škoda na majetku, úmrtí v rodině, soud s viníkem nehody… Bylo to najednou a ze všech stran a tělo řeklo dost. Odešla jsem z komunální politiky. Začala cvičit, více se hýbat, více o sebe pečovat. Nebýt tinitu, měla bych pocit, že je vše ok. Ale nebylo. Poučila jsem se málo.

Když pak za dva roky v 2018 nečekaně zemřel můj mladší bratr (42 let, zdráv, zcela bezdůvodně, žádný infarkt apod.) a já týden na to s plicní embolií skončila v nemocnici (zdráva, zcela bezdůvodně, příčina neobjevena), pochopila jsem. Ono to vlastně nebylo bezdůvodně, měli jsme oba nasbíráno. Aby bylo zle, není potřeba ani žádný virus. Dokážeme se zničit sami. Od té doby jsem se ještě více začala věnovat sportu, pohybu v přírodě, fyzické práci na vzduchu, zdravé stravě, odešla z velké korporátní firmy, odpočinula si, nepodceňuji drobné příznaky. A pak za další dva roky nám začali říkat nechoďte ven nebo v jen v roušce, nesportujte, zavřete se doma, s nikým se nestýkejte, žádné hory, žádné léčení, žádná prevence, zachrání vás vakcína. Dělali jsme téměř všechno přesně naopak a celá moje rodina byla v letech 2020-2021 nejen bez covidu, ale i jiných nemocí, bez vakcíny, bez strachu.