Tento příspěvek píši jako reakci na výrok šéfa poslaneckého klubu KDU-ČSL Marka Výborného, ve kterém prohlásil, že bude právně bojovat za to, aby si neočkovaní lidé hradili náklady kovidové péče, pokud se dostanou do nemocnice. Pan poslanec uznává, že lidé mají svobodné právo nenechat se naočkovat, ale poté za něj musí nést zodpovědnost třeba i v této podobě. Smutně dodává, jakkoli se to jeví jako logická a správná cesta, asi to ústavně neprojde. Nicméně prověří, jestli by se to přece jenom nedalo nějak zařídit…

Tento výrok přichází krátce před Vánoci. Jak jinak, pan poslanec za křesťanskou stranu totiž ví, že před svátky lásky a pokoje je dobré dát lidem nějaký dárek, a nemůže-li všem občanům naší zkoušené země dát fyzický balíček, alespoň potěší laskavým a moudrým slovem.

Co více potřebují slyšet občané, kteří již dva roky žijí ve stresu a strachu, než výzvu k lásce, solidaritě a pochopení.

Je možné, že nastala situace, kdy si mnozí lidé přejí, aby proběhla celospolečenská debata o tom, zda chceme setrvat u principu rovného poskytování zdravotní péče. Stejně jako v individuálním životě, i společnost má právo, či se dokonce v zájmu zachování své životaschopnosti musí občas kriticky podívat na svoje principy, přezkoumat, zda základy, na kterých stojí, stále platí. Ze srovnávací psychologie víme, že i myš, která je naučená běhat bludištěm za kouskem sýra občas „záhadně“ udělá chybu. Záhadné je to jen zdánlivě, i ta myš potřebuje občas zkontrolovat, zda její obraz reality stále odpovídá pravdě.

Ano, pokud tedy chceme, můžeme kultivovaně diskutovat o tom, zda princip rovného poskytování péče zachováme či ho nahradíme debatou o posuzování zdravotního rizika každého jednotlivce s příslušnou mírou poskytování péče či výše zdravotního pojištění. Je ale složitá otázka, dle jakých kritérií se budeme řídit. Očkování? Objem pasu? Genetické dispozice?

Mám ale pochybnosti, zda iniciativa pana Výborného skutečně sleduje cíl otevřít takovou náročnou a férovou debatu, či mu spíše jde o populistické získávání politických bodů rozněcováním nenávisti. Tyto projevy, které se racionálně zaštiťují výrazy jako vysoké náklady kovidové péče, ve skutečnosti slouží především hlubším psychologickým motivům jako je hledání obětního beránka. Někoho, na koho můžeme poukázat prstem, „to je ten, kdo za to může“, čímž se nám ulehčuje od břímě nést realitu života v celé její komplexnosti a nekontrolovatelnosti. Na obětního beránka můžeme nakonec svést všechny naše trable, to co se zpočátku zdálo jako skutečné hledání kořene problému, se postupně  jen s malou mírou nadsázky může stát ventilem smutku dospívající dívky, že má akné, vzteku ženy středního věku, že ji podvádí manžel a depresivních pocitů stárnoucího muže ze svého stárnutí. Všichni v sobě tyto tendence máme a je naším úkolem je vědomě reflektovat a opustit. V opačném případě se obětní beránek stává tím, ke komu je vše dovoleno a myslím, že dlouhá a krvavá historie lidstva nám již jasně ukazuje, kam tato cesta vede. Věřím, že úkolem kultivavané společnosti, která by se chtěla po právu pyšnit tím, že stojí na racionálních základech, je znovu a znovu se reflektovat a korigovat projekce svého stínu, čímž se v psychologii myslí například nezpracované agresivní impulsy. Úkolem elit státu je dle mého názoru vlastním příkladem ukazovat cestu. O to více mě jako psychologa znepokojuje, že se z oficiálních míst naopak dostává těmto patologickým mechanismům posvěcení  či dokonce výslovných návodů. Skutečně, naše elity nám ukazují cestu...a bojím se domyslet, kam.

Za petiční výbor Mgr. Kamila Hronová - psycholožka