Válka na Ukrajině připoutala téměř všechnu pozornost veřejnosti. Dokonce jako by přes noc vymazala covidovou mediální a politickou hysterii, která vládla světu dva roky. Paralelně s ní ovšem běží jiné, skrytější války, které přinášejí plíživější, neméně vážná budoucí rizika.
Předně je to válka informační. Tak jako za časů covidu stát opět cenzuruje a nyní už to ani nezastírá. Namísto toho, aby lidem vytrvale podával kvalitní informace a získal jejich přízeň a důvěru, zvolil nejhorší cestu, když zdroje nevítaných informací a názorů zakázal. Z jejich autorů udělal nezasloužené mučedníky, ze sebe tupého cenzora a z občanů hlupáky neschopné kriticky myslet a rozeznat zrno od plev. Stát se opět - pokolikáté už? - pasoval do role jediného vykladače reality. Za jiný než oficiální názor na válku na Ukrajině hrozí dokonce vězení. Co takový přístup přináší, to ve státě, jehož polovina historie se odvíjela v nesvobodě, dobře víme.
Je tu také válka slov. Sotva náhle utichl nafouknutý „boj s covidem“, který byl především bojem s lidmi a jenž nejvíc ze všeho přinesl rozdělenou společnost a hluboce oslabený vztah k autoritám a médiím, harašíme hned dalšími slovními zbraněmi. Děláme to proto, abychom v hloubení zákopů nevyšli ze cviku? Je oproti válce na Ukrajině šermování slovy jen nevinnou hrou? Stará moudrost říká, že slovo sálá sílu. Nepřátelská slova vyvolávají nepřátelskou sílu. Jsou to právě slova, která jako most mezi nesprávnými myšlenkami a nesprávnými činy často nakonec vedou k boji zbraní. Násilí neplodí nic než násilí.
Ač v reálné válce nejsme, střílíme na sebe z iluzorního bezpečí svých sociálních bublin stále těžšími kalibry. Uplynuly jen dva týdny od ruské, resp. postsovětské invaze, a máme tu zase téhož úhlavního nepřítele jako za časů covidu: autonomního, kriticky myslícího, lidsky cítícího, stěží obelhatelného svobodomyslného člověka požadujícího skutečnou demokracii místo technokracie, která jej kontroluje a ovládá.
Za války na Ukrajině ještě víc než za války s covidem považuje stát za podezřelé individuum každého bez ohledu na jeho hodnotové, profesní a politické zakotvení i reálné životní činy jen proto, že zastává jiný než většinový názor a dává jej najevo. Kdo se nespokojí s momentálním vládním názorem, mediální masáží a míněním hlasité většiny, s populárním černobílým nálepkováním, kdo klade otázky a hledá souvislosti pod povrchem, kdo si zachovává svou integritu a vlastní úsudek, ten je opět na nejlepší cestě k disentu.
Ani frontové linie covidové a ukrajinské války se příliš nezměnily, jen se přelepily davové nálepky: oponenti covidismu, tedy většinou zastánci skutečného zdraví, svobody a necenzurovaných odborných názorů, byli rázem označeni za Putinovy přisluhovače. Lhostejno, jaká je vaše životní a profesní cesta, zda jste respektovaný profesor medicíny nebo zasloužilý prodemokratický aktivista. Dřív než řeknete borůvkový koláč, už je z vás „ruský šváb“ nebo „užitečný prokremelský idiot“. A protože z nálepkování se stal nejvýnosnější a tudíž nejrozšířenější styl veřejné komunikace postavený na primitivismu antisociálních sítí a médií toužících po konfliktu, může vás taková nálepka dost bolet. Naštěstí je i nemálo demokratů, kteří si zachovali vlastní zdravý kritický názor v minulých dvou letech i nyní a také respekt k postojům druhých, jen jejich hlas není na veřejnosti zatím dost silný.
Nejvíc se ovšem růst slovní agrese a nálepkování v těchto dnech projevuje ve vztahu k Rusům. Lidem, kteří nemají s Putinovou invazí na Ukrajinu nic společného, dáváme nepřijatelným chováním cejch kolektivní viny. Zdravotnické zařízení vyloučilo v Čechách žijící Rusy z péče. Profesor vysoké školy a pražský zastupitel vyzval české školy k bojkotu ruských studentů. Majitelé vyhazují Rusy z pronajatých soukromých bytů i ubytoven. Lidé se bojí mluvit rusky na veřejnosti, ačkoli se často jedná o Ukrajince. Tři typické, mimořádně odpudivé případy českého chování autenticky popsal průvodčí vlaku (1). Vyšilují ovšem i v zahraničí. Jako naprostý úlet působí zákaz přednášek o F. M. Dostojevském na milánské univerzitě (2). Světově proslulý spisovatel je vinen tím, že byl Rus, přestože jej carský režim poslal za trest na Sibiř. Vzhledem k tomu, že řadu z těchto činů iniciují či minimálně tolerují i schvalují intelektuální špičky, nesvědčí to o úrovni intelektu a morálky v české a západní kultuře všeobecně nic dobrého. Ani o tom, jakými vzory slouží vzdělanci svému okolí.
Nepřátelství a segregace donedávna obrácené proti neočkovaným lidem našly přes noc nový cíl. Co na tom, že rusky mluvící lidé, jimž se na ulici pošklebujeme, mohou být Ukrajinci? Co na tom, že Ukrajince jsme donedávna vnímali především jako levnou pomocnou pracovní sílu žijící na ubytovnách stranou společnosti? Zajímali jsme se o jejich zemi, historii, přítomnost i budoucnost? Jezdili jsme tam na dovolenou? Apelovali jsme na naše politiky, aby mohla Ukrajina vstoupit do Unie?
Ruku na srdce, jde nám skutečně o solidaritu s Ukrajinou? Není masová podpora Ukrajiny víc projevem averze vůči Rusku? Rozeznáváme rozdíly mezi Putinem, bolševismem, Ruskem a Rusy? Kde byli všichni lidé a politici vítající sto tisíc Ukrajinců před šesti lety, kdy na naše území nesměl kvůli ostudnému jednotnému odporu veřejnosti i politiků vstoupit žádný uprchlík ze Sýrie, přestože tam probíhala ničivější a delší válka? Kde byly solidarizující zástupy z těchto dnů na Václavském náměstí a desítky neziskových organizací či umělců v té době - anebo když šlo donedávna o porušování lidských práv, lidské důstojnosti i zákonů a o segregaci milionů spoluobčanů doslova před očima? Kde byla naše velká solidarita při jiných válečných konfliktech ve světě během uplynulých třiceti let? Nebyl její nedostatek zaviněn spíš nejasností kolektivního nepřítele?
Na toboganu hanby z ochotného přijímání nepřijatelného, po němž sjíždíme bezmála světelnou rychlostí po dva roky, se stáváme stále častěji a silněji svědky dříve neslýchaných slov a činů. Je obtížné cítit se doma ve státě, kde je „normální“ taková kombinace hlouposti a nesnášenlivosti. A je dávno scestné uvěřit Západu jeho sen o všeobecném Pokroku, když lidé zůstávají pod silným vlivem týchž vzorců chování jako za pravěkého života v jeskyních.
Toxická semena doby covidové s její stupidifikací, manipulací, kontrolou, ovládáním a vykopáním hlubokých příkopů nedůvěry a nevraživosti mezi lidmi nyní hořce a nebezpečně klíčí. Covidismus šířením strachu, příkazů, mystifikací a frontami na očkování daleko od skutečné medicíny zvýraznil regresní stránky lidského chování, jako je slepá poslušnost příkazů, stádní efekt nebo hledání skupinového nepřítele, zatímco hrubě potlačil progresivní směry, jako je rozvoj samostatnosti, svobody a z ní plynoucí odpovědnosti.
Rostoucí konflikty ve světě, od mikrosvěta mezilidských vztahů a sporů až po makrosvět velmocenských válek, stále zřetelněji ukazují, že dosavadními prostředky - uplatňováním síly, manipulace, kontroly a ovládání - jsou naše problémy neřešitelné. Zemi a život na ní nelze řídit jako auto. Nejsou mechanickým strojem ani technologickou inovací. Ovšem právě to je směr životní změny, který nám pod rouškou zvýšení bezpečnosti a lehkosti života v materiálním nadbytku podsouvají současné vlády a technologické korporace. Čím silněji však bude lidem vnucován překonaný přístup, tím bolestněji budeme narážet – od individuálního zdraví až po mezinárodní vztahy. Starý svět, jemuž dominoval příběh Pokroku, kde je člověk neomezeným pánem všeho tvorstva, které ovládá racionalitou, technikou a materiálními prostředky, se rozpadá na fragmenty na všech úrovních bytí doslova před očima. Příběh kontroly a ovládání světa selhal, končí, a tedy rozhodně nemůže být řešením pro individuální ani kolektivní budoucnost.
Dosavadní způsob žití ve světě byl evidentně neudržitelný už dlouho. Varování přicházela ze všech stran, ale jen málokdo je bral vážně. Odborníci věděli a lidé tušili desítky let, že něco se musí stát a změnit, že ujíždíme stále vyšší rychlostí přímo k útesu. Šlapeme ze všech sil na plyn, jako by tam byla nekonečná dálnice, jenže je tam útes a dál nic. Nyní jsme na hraně. Můžeme došlápnout nebo zastavit, rozhlédnout se a vydat lepším směrem. Co k tomu potřebujeme? Pro začátek stačí být kriticky myslícím a zdravě cítícím a žijícím člověkem, tedy mj. bytostí nekonzumující média, udržující si odstup od všech polopravd a nadhled nad ustavičnými spory a negativními zprávami. Být člověkem, který navzdory bláznivé světové kakofonii zachovává vnitřní klid, šíří do světa pozitivní energii a koná pozitivní reálné činy. Kéž takových lidí přibývá, kéž se nedostanou na červený seznam zákonem chráněných, kriticky ohrožených druhů!
RNDr. Jan Piňos, mluvčí Iniciativy 21, ekolog, aktivista v řadě prodemokratických a humanitárních kampaní
(1) z FB průvodčího: https://www.facebook.com/100000556819831/posts/5509912209037285/?app=fbl
