Vláda Petra Fialy protlačila „na krev“ pandemický zákon v procesu ignorujícím realitu onemocnění covid-19, Senát i pravidla jednání Sněmovny. Nevídaným tlakem na přijetí totalitního zákona v situaci, kdy onemocnění odchází a vláda sama uvolňuje svěrací kazajku segregačních omezení rozdělujících společnost, nepopiratelně dokázala, o co jí ve skutečnosti jde. Skutečným cílem není ochrana lidského zdraví. K tomu nebylo nutné dávat totalitní bianco šek k moci nad miliony lidí třem ministrům. Pokud by šlo o ochranu lidského zdraví, stačilo by vrátit se k medicíně namísto politických a mediálních kampaní a zlepšit primární péči. Obnovit vztah mezi pacientem a jeho lékařem, vysmejčit Tečky z obchodních domů a nádraží. Vytvořit prostor pro objektivní informace, nezávislé odborníky a veřejnou diskusi. A především podporovat zdravý životní styl. Stát ovšem dělal a dělá pravý opak zmíněných kroků na cestě ke zdraví.
Nic nového pod Sluncem - pandemický zákon je dalším nástrojem v řadě k účinnější manipulaci, kontrole a ovládání lidí. Zřejmě důležitý dílek v mozaice, když o něj vládě tolik šlo, ač není potřeba, a když obsahuje paragrafy daleko za hranicí toho, co si představujeme pod demokracií. Zákon je vyhraným kolem státu v zápasu s lidmi, přípravou na utažení šroubu o další závit. Je lhostejno jaká záminka k tomu v budoucnu poslouží. Vždy se najde nějaký způsob, jak lidi vyděsit a pak předstírat jejich ochranu. Záminka, jak vyvolat davovou strachovou hypnózu, v níž lidé odevzdají „dobrovolně“ další část svých svobod Velkému Bratru - zachránci. Opakovaně povolovat a opět utahovat šroub, vždy o závit víc, to je přece vyzkoušená a spolehlivá metoda k mocenskému zlomení lidské psychiky, autonomie a odporu. Přesto zákon znamená pro občany jen jeden prohraný set. Vláda se odkopala. Přijetím novely ztratila svou čest i důvěru svobodomyslných a kriticky myslících lidí. Může to být začátek jejího konce.
Zákon, díky němuž přebírají tři ministři vládu nad miliony lidí, mohou je bezdůvodně izolovat v domácím vězení pomocí sms zpráv, neposlušné trestat pokutami a segregovat je ze „slušné“ (rozuměj po-slušné) společnosti, uzavírat školy na neomezeně dlouhou dobu a manipulacemi dál prohlubovat příkopy mezi lidmi podle hesla „rozděl a panuj“ je především dílčím krokem na cestě ke globálnímu Stroji - autoritářskému systému hierarchické moci založenému na manipulaci a idiotizaci lidí, masové psychóze, technologické kontrole a nekonečném materiálním konzumu majícím nahradit autonomní, tvořivý a smysluplný život.
Vláda Petra Fialy jen před pár měsíci vyhrála parlamentní volby a už se chová jako utržená z řetězu. Nevyhrála proto, že bychom si ji idealizovali, nabízela jen poněkud slušnější a demokratičtější způsob politiky než děsivá vláda Babišova. Nyní pozorujeme, že je efektivitou prosazování devastujících společenských zásahů ještě mocnější než vláda ANO. Pod matoucím demokratickým pláštěm pokračuje v přemazávání odkazu listopadu 1989 rychleji než její předchůdkyně. Ke způsobu, jakým prosadila sporný zákon, je bezesporu zapotřebí mít povahu, proti níž je hroší kůže jemnou dětskou pokožkou.
Svou prací a veřejným působením patřím celoživotně k demokratickému a občanskému táboru. O svobodu jsem se zasazoval už jako student před rokem 1989. Od té doby usiluji svým veřejným působením v desítkách občanských, ekologických, prodemokratických, humanitárních a komunitních kampaní a akcí o svobodu, demokracii a občanskou společnost neustále. A z tohoto místa mi nezbývá než říci: Jako demokrat se hluboce stydím za vládu Petra Fialy. Stydím se za prosazování nové totality, za selhání na odborném poli i ve vztahu k lidem. Stydím se za to, že jsem ji volil, že jsem pro její volbu přesvědčoval své okolí a dokonce jsem pro ni jako dobrovolník získával hlasy v pouliční kampani. Ne kvůli nereálným očekáváním, ale proto, že se zdála být menším zlem. Dokonce jsem víc než tušil, že převezme covidistickou štafetu od Babiše. Přesto se zdála být o tolik lepší alternativou, že mi stálo zato věnovat její větší šanci na výhru svůj drahocenný volný čas.
Stydím se za selhání demokratických sil naší země. Bez jejich apatie či podpory covidismu by pandemický zákon neprošel. Stydím se za selhání velké většiny demokratických politiků a intelektuálů, vědců, kulturních a dalších veřejných osobností, jejichž hlas nebylo při obraně demokracie a svobody v uplynulých dvou letech téměř slyšet. Stydím se za slabost neziskových organizací a lidí, kteří v nich po léta kvalifikovaně a nezištně pomáhají veřejně prospěšným cílům, ale za covidové krize jejich potřebný hlas umlkl, jako by ztratili kompas, který vždy měli po ruce pro odhalování a nápravu společenských nepravostí.
Stydím se za média, která se až na čestné výjimky stala tlampači strachu, dezinformací a nepřátelství rozdělujícího společnost. Jako příznivec médií se stydím za nedostatek jejich objektivity, pravdivosti, kritického přístupu, odvahy, empatie, za jejich naprosté selhání šířením manipulací, strachu a negativity, které mají hlavní podíl na hluboké společenské krizi. Stydím se za média, s nimiž jsem léta spolupracoval, jejichž svobodu jsem za Babiše občansky hájil a jimž jsem po tři desítky let věřil jako viklavému, ale nejlepšímu pilíři naší vetché demokracie.
Stydím se za to, že demokratické síly téměř vzdaly svou společenskou roli a svou apatií či přímou podporou systému mocenské a technologické kontroly a ovládání uvolnily prostor silám nedemokratickým. Jinak by se stěží stalo, že zájmy lidské důstojnosti, svobody a občanské společnosti hájí lidé, kteří byli léta či desetiletí jejich vyhraněnými odpůrci. Nebýt selhání demokratů, nevystupovali by na demonstracích proti útlaku oponenti občanské společnosti, xenofobové a autoritáři, kterým šlo dosud o vše jiné než o lidská práva. Věřit jim, že se se obrátili o 180 stupňů, by bylo stejně naivní jako věřit Fialově vládě, že chce totalitním zákonem ochránit naše zdraví. Bez selhání demokratických médií by se stejně tak sotva stalo, že na obranu občanských svobod a demokracie vystupují především média, která dosud patřila k nejkonzervativnějším. Nástup krajních pravicových sil na obranu svobod občanů je možný jen proto, že demokraté zcela vyklidili hřiště a nechali odpůrce demokracie vyhrát kontumačně deset nula. Současná angažovanost xenofobních politických sil přitom zastiňuje velké části demokratů covidovou realitu. Vnímají víc své odvěké politické rivaly než podstatu současné situace a to jim zabraňuje, aby se přidali na stranu zastánců svobody, aniž by se objímali s příznivci SPD či Volného bloku.
Demokratický tábor, od neziskovek přes média až po politiky, se navzdory české hašteřivosti a frakční nesnášenlivosti nakonec dokázal sjednotit proti Andreji Babišovi a vyhrát volby. Bylo to ovšem jen o prsa. Při hledání pravdy a odvahy v současném složitém světě demokratům až na čestné výjimky zcela došly síly. Přidali se buď na stranu Stroje, nebo zůstali stát rezignovaně stranou. Vážení demokraté, jak asi dopadnou příští volby?
Selhání demokratů dosahuje donebevolajících rozměrů. Jak jinak by se mohlo stát, že se dosud našel jen jediný vrcholný politik, který se veřejně omluvil milionům neočkovaných lidí za bezdůvodné útoky a šikanováni státem, médii i spoluobčany? Jeden jediný po týdnech od rozhodnutí vlády zrušit nesmyslné, nikoho nechránící povinné očkování profesních skupin i od jejího rozhodnutí odvolat nejkřiklavější segregační nařízení - a po roce ustavičného rušení desítek nezákonných šikanujících vládních „opatření“ Nejvyšším správním soudem. Po dvou letech státního útlaku a marasmu dopadajícího na celý národ. Jediný po tak dlouhé době nezákonného a nehumánního útlaku s obrovskými negativními následky. Bylo by to možné, kdybychom nesjížděli stále rychleji po toboganu selhání a hanby? Kdyby se přístupy a události donedávna vyloučené nestávaly běžnými („normálními“), ač jsou zvrhlé, zatímco záležitosti dříve běžné, normální, se stávaly výjimečnými, příkladnými činy občanské a politické odvahy?
Stydím se za vládu. V hloubi mě však nic na politické scéně nepřekvapuje. Nemám o vrcholné politice po 34 letech veřejného působení žádné iluze. Kladu si otázku – a nespočet lidí také - co vyvolává úděsnou změnu chování tolika politiků poté, co se octnou v jejím nejvyšším patře (např. když se stanou ze starosty okresního města poslancem a posléze ministrem)? Podléhají zdrcujícímu tlaku z ještě vyšších pater globálního politicko-ekonomického soustrojí? Vyhrožuje jim někdo? Napojí se na lákavé penězovody? Ztratí spojení s lidmi i svým rozumem a srdcem? Podlehnou vábení moci a svému egu? Ztratí kontakt se sebou samým, se svým i vyšším zdrojem? Vše dohromady, od každého kousek? A je nevyhnutelné, aby do vrcholné politiky neustále vstupovali lidé, kteří neunesou váhu získané moci a jednají zcela jinak než před nástupem do funkce?
Stydím se za vládu, která je jen další, jinou karikaturou demokracie než byla Babišova. Zdá se, že zastupitelská demokracie s politiky stále vzdálenějšími od života a lidí, které mají zastupovat, naráží opakovaně na své limity. Je otázkou, je-li ještě vhodná pro stále složitější otázky, které čekají na svět v 21. století. Zdravá demokracie, vláda lidí, může vzejít jen zdola od vzdělaných, nelhostejných, kriticky myslících a svobodně jednajících lidí obhajujících zdravý život v celé jeho šíři vlastním příkladem, ne slepou poslušností politických a úředních příkazů. Od toho jsme sice ještě zřejmě na hony vzdáleni, ale krize je vždy šancí a současná hluboká krize je velkou šancí. Je na našem rozhodnutí, jestli nás zlomí nebo posílí. Skutečná obnova společnosti teprve začíná. Vyberme si, chceme-li být tvůrci nebo oběťmi.
Nerespirujme, svobodně dýchejme! Nečekejme, buďme těmi, na které čekáme!
RNDr. Jan Piňos, ekolog
